Náhradní výživné: Pokrok nebo ostuda?

Mluvilo se o něm 15 let, minulý týden návrh zákona o náhradním výživném prošel poslaneckou sněmovnou. Pokud projde i dalším legislativním procesem, zákon bude účinný od 1. července 2021. 

Náhradní výživné má představovat finanční jistotu pro rodiče, jejichž bývalí partneři neplatí zákonem dané alimenty na děti. Místo nich je až do výše tří tisíc korun měsíčně uhradí stát a bude je od neplatičů vymáhat.

V mnoha zemích mají nějakou formu pomoci dětem, o které nedbá jejich rodič. Může mít podobu zálohovaného výživného, náhradního výživného, dávky podobné našemu přídavku na děti nebo jiného navýšení příjmů. Forma vždy záleží na celkovém kontextu úpravy rodinného práva a systému rodinných dávek.

Jednotlivé úpravy také dbají o to, aby systém nebyl administrativně náročný a aby nezbavoval neplatícího rodiče jeho povinností a nedával prostor pro spekulace a zneužívání této pomoci.

Kladu si otázku, zda je tomu tak i u nás. Je zvolená forma opravdu účinnou pomocí? Má stát šanci vymoci alespoň tolik, kolik bude stát vymáhání? Snížíme skutečně množství neplatičů? Zaleknou se důsledků neplacení?

Při schvalování návrhu MPSV jsem musela přivřít oči i nad tím, jakým stylem ministerstvo v čele s  Janou Maláčovou návrh prosazovalo a co všechno v něm chybí.

Další dávka

Máme tu totiž další nepojistnou sociální dávku, na kterou se budou muset složit daňoví poplatníci. Kdo mě zná, tak ví, že bobtnání českého systému sociální podpory dlouhodobě kritizuji, ale budiž. Ročně by měl stát vyplatit 881 milionů korun.

Horší je, že návratnost peněz, které stát vyplatí jako náhradní výživné, je mizivá. Opravdu to není tak, že neplatiči alimentů jsou většinou lidé, kteří peníze mají, ale platit se jim nechce. Odhaduje se proto, že se návratnost díky vymáhání bude pohybovat okolo 10 %. A kdo ví, jestli to bude vůbec tolik a ne méně.

K tomu přičtěte 38 milionů jako náklad na pořízení programu pro výplatu této dávky a provozní náklady ve výši cca 12 milionů ročně. I tak ale dokážu význam návrhu zákona ještě pochopit.

I já bych totiž mohla vysypat z rukávu řadu příkladů, kdy se jeden z rodičů na finanční podporu svého dítěte a občas i na dítě samotné prostě vykašlal. Pokud v tomto dokáže stát sehrát pozitivní roli, tak je to správně.

O zvoleném řešení MPSV ale pochybuji, protože výživné jako sociální dávka právě u těch nejpotřebnějších negativně ovlivní nárok na jiné dávky. Situace rodiny se tak nezlepší nebo pouze málo, ale stát si zaúřaduje. Tabulky s modelovými propočty paní ministryně Maláčová nepředložila.

Náhradní výživné jen pro ty, kteří ho skutečně potřebují

A přijdou ještě další ALE, která jsou opravdu zásadní a odpovídají tomu, co se v životech mnoha lidí opravdu děje. V návrhu, který nyní budou schvalovat senátoři, chybí koeficient, podle kterého by se určoval nárok na dávku.

Chápejte to prosím tak, že jsou tady samoživitelky a samoživitelé, kteří jsou chudí nebo se pohybují na hranici chudoby, a pak tu jsou i tací, kteří nemají finanční problémy a náhradní výživné nepotřebují. Paradoxně právě u nich se dávka nekříží s žádným jiným nárokem. Lze jen doufat, že jim pravidelné dokladování „nebude stát za to“, aby o dávku žádali.  Sociální dávky by tu měly přeci být od toho, aby pomáhaly tam, kde je to skutečně potřeba. A jenom tam!

Jestli by hranicí, kterou by nesměly přesáhnout příjmy oprávněné osoby společně s příjmy s ní společně posuzovaných osob, byl 2,9 násobek nebo 2,7 násobek částky životního minima, je asi jedno. Důležité je, aby to byla hranice, kterou už nyní úřady i rodiče znají. Byl by to ale hlavně důležitý signál pro všechny daňové poplatníky, že platit daně má smysl a dávky pomáhají opravdu jen potřebným.

Prevence je základ

I kdyby zákon o náhradním výživném byl účinný, chápu ho spíš jako nástroj, jak řešit problém pět minut po dvanácté. Co ale dělá MPSV, aby rodiče dítěte do této situace vůbec nedošli? To se už bohužel neřeší a já osobně to vnímám jako zcela klíčový problém, na který budu jako předsedkyně poslaneckého Výboru pro sociální politiku také poukazovat.

Samotnému vymáhání alimentů by měla předcházet sada opatření, jako jsou mediace a další aktivity orgánů sociálně právní ochrany dětí ve formě poradenství a pomoci rodině v krizi. Pomoci ale může i úřad práce, pokud neplatič nehradí alimenty, protože nemá práci. Nebo obce, které ho mohou zapojit do veřejně prospěšných prací. A to je přeci klíčové – dát povinným rodičům možnost výživné platit a zároveň na ně vyvinout tlak, aby to dělali. Kumulace dluhů u lidí bez příjmů rozhodně nikomu a ničemu nepomůže.

Všechny zainteresované organizace i širší veřejnost by měly v každém případě trvat na tom, že platit alimenty je správné a normální. Hasit důsledky je totiž vždy mnohem mnohem dražší, než snaha vzniku problémových situací zabránit.

Jana Pastuchová
předsedkyně Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR