Dítě patří do rodiny. O tom není pochyb. Některé děti to štěstí bohužel nemají a musí se o ně postarat stát. Současné trendy praví, zrušme rychle ústavy. Ale co s těmi dětmi bude?
Stovky dětí čekají na pěstouny, minulý rok nenašlo rodinu žádné. Tak zněl titulek článku o situaci v Libereckém kraji, který jsem si v pondělí ráno s velikou nelibostí přečetla. Je totiž přesně o tom, čeho se tolik obávám. A proto jsem také zdrženlivá vůči tvrzením, jak to bude skvělé, až zrušíme dětská centra, ústavy chcete-li, a o všechny děti od narození do tří nebo dokonce až sedmi let se postarají pěstouni nebo adoptivní rodiče. Kéž by.
Když si někde dovolím říct, že jsem spíš proti rušení kojeneckých ústavů, dětských domovů a dalších zařízení pro děti, setkávám s nechápavými a až nenávistnými pohledy. Není to tím, že bych měla místo srdce šutr. Návštěvu každého takového zařízení rozdýchávám hodně dlouho, byť vím, že je tam o děti dobře postaráno. Každému z nich bych z celého srdce přála, aby zažilo tu pravou rodičovskou lásku a péči. Jsem ale také realista.
V ústavech jsou i děti vyžadující speciální péči
V těchto zařízeních totiž zpravidla nekončí krásná zdravá miminka, ale děti s různým fyzickým či mentálním postižením. Děti, které se narodily díky své matce drogově závislé či nějak deprivované. A právě v těchto zařízeních mohou dostat komplexní zdravotní a odbornou péči, kterou tolik potřebují. Jedině tak se podle mého názoru mohou minimalizovat následky jejich postižení a mohou se připravit na návrat do vlastní či náhradní rodiny.
Tím však neříkám, že by se o ně někteří pěstouni či adoptivní rodiče nedokázali postarat. To určitě ano, ale pořád jich je jak šafránu. A proto si kladu otázku, kam budeme případně dávat postižené děti? Ty, které nepůjdou ihned umístit do pěstounské péče nebo adoptovat? Budou zůstávat na lůžkách akutní péče neonatologických a dětských odděleních v nemocnicích? I v zahraničí přeci mají svá dětská centra, která mají statut zdravotnických zařízení s odborným medicínským a dalším personálem.
Navíc, v ústavech velice často končí také sourozenci. Mnohdy jsou to příslušníci romského etnika, s čímž bohužel souvisí i různé předsudky. Viděla jsem jich osobně opravdu hodně a nezřídka jde o více než dva sourozence. Málokdo si je ale ochoten vzít do přechodné či dlouhodobé pěstounské péče nebo si osvojit hned několik dětí najednou. Pobyt ve státním zařízení je tak pro ně jedinou šancí, jak být pohromadě, jak neztratit svoji biologickou rodinu definitivně.
Změnit potřebuje hlavně systém pěstounské péče a adopcí
Když už jsme u toho pěstounství. Já osobně podporuji jeho dlouhodobou variantu.
A úplně nejvíc si cením rodin, které se rozhodnou pro adopci. Pěstouni na přechodnou dobu rovněž odvádí záslužnou práci, přesto k nim mám výhrady, které bych ráda proměnila ve změny zákona o sociálně- právní ochraně dětí. Týkají se hlavně financování nebo kontroly ze strany státu.
Možná bychom se spíš než na rušení toho, co relativně funguje, měli nejprve zaměřit na systém pěstounské péče a adopcí. Kdyby totiž adopce dítěte v České republice nebyla během na dlouhou trať a soudy rozhodovaly rychleji v zájmu dítěte, tak bychom ty ústavy mohly klidně všechny zrušit.
Rozhodnou emoce?
Rušení/nerušení ústavních zařízení pro děti opět začíná rezonovat veřejným prostorem a cítím ve vzduchu, že se o to strhne opravdu veliká bitva. Někdo bude hrát na citlivou strunu, že jde přeci o malé děti, jiní na tento problém budou pohlížet racionálně. Já chci především znát co nejvíce názorů a mít informace ze všech možných stran. Zatím vidím spíš pádné důvody, proč ústavy nerušit.
Třeba svůj názor ale přehodnotím. Třeba zrovna po semináři, který pořádám pod hlavičkou Komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny v poslanecké sněmovně. Pozvali jsme tam úředníky, odborníky, zástupce ústavů, neziskovek i rodičů. Víc hlav, víc ví. A až se o rušení ústavů pro děti bude jednou rozhodovat, budu si jistá, že vaničku nevylívám i s dítětem.
Jana Pastuchová
poslankyně & předsedkyně Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny
